Do dveří vchází slečna, odhaduji, že chodí tak do 7. třídy. Na vodítku má zlatého retrívra. Moc se mu jít nechce. „Co se tady bude dít? Příjemně to tady voní. No tak půjdu dovnitř, když panička chce,“ pomyslí si pes. Vítám pejska i dívku. „Charlieho prosím vykoupat. Tatínek říkal, že smrdí“, řekla slečna. Zůstat s ním nechce, prý to určitě bude na dlouho. A měla pravdu. Dveře se zavřou a já si připravím šampony na koupání.
Číhá všude, je nebezpečný, zákeřný, stále častěji způsobuje i úmrtí. Nejvíce případů je od června do listopadu.
Psí botičky nejsou jen módní výstřelek, ale někdy jsou opravdu nutné. Pokud má pes na tlapkách nějaké poranění, je vhodné mu speciální ochranné botičky pořídit. Poraněnou tlapku ochrání před dalším odíráním, zabrání průniku nečistot. V zimě ochrání tlapky také před posypovou solí. Solí se všude i tam, kde by se dal použít jiný posypový materiál. Proč takto vědomě ničit přírodu, to nechápu. Pokud je už tlapka poraněná, jsou botičky tím nejlepším řešením. Naopak u zdravého psa před venčením se tlapky natřou speciálním krémem, a když přijdete domů, opláchnete tlapky vodou od zbytků soli. Poté vysušíte a můžete opět natřít krémem.
Tak tuto větu nechci už nikdy v salonu slyšet. Zákazník se objednal tentokrát přes email z důvodu, že nemá telefon. Při psaní se zdál velmi milý a slušný. Jmenoval se pan Miláček a jeho pes se jmenoval Bonbón. Byla to fenka Boloňáčka, jméno se k ní vůbec nehodilo. Srst měla hodně plstnatou a šla velmi špatně odstříhat. Vše trvalo dvě a půl hodiny.
Mohlo to dopadnout i hůř, což se i stává. Jsem rozzlobená a naštvaná. Nevím, kde se v lidech bere zloba a nenávist. Vidíme to v televizi, na facebooku, slyšíme od známých. Proč se lidé mstí zvířeti, které si s láskou pořídili? Byl to jejich parťák, kamarád, společník. Když se vraceli utahaní z práce, radostně je vítal. Proč a z jakého důvodu ho přivázali na provaz ke stromu u řeky? To nikdo neví. Pokud pejsek nemá čip, a ani tetování, majitel se těžko dohledá. Tím pádem nebude ani potrestán za své odporné jednání. Uvádím dva případy z minulého týdne:
Jeden gentleman chtěl udělat něco dobrého a pěkného o Vánocích pro zvířátka. Nakoupil granulky, pamlsky, piškoty, různé kostičky a vydal se na tramvaj. Jel poměrně dlouhou dobu, až na konečnou tramvaje, kde se nacházel útulek pro opuštěná zvířata, ale z velké části hlavně pro psy. Útulek stál na okraji města, kde už není tak velký hluk a kde psí štěkot nebude rušit majitele okolních domů.
Začíná se třást a být nejistý, že ho nějaká cizí paní koupe. „Co na mě sahá?“ pomyslí si určitě pes. Začíná vrčet, kousat, vyskakovat a ohání se po mé ruce. Následuje přestávka k nabrání síly a správného směru.
Před salonem zastaví drnčící auto s vozíkem, který je naložený podélně rozpůlenými kbelíky a kyblíky všech barev a velikostí. Proč?
Tento příběh bude o tom, jak majitel u svého psa zůstává v salonu s tím, že vám bude nápomocen, takzvaně k ruce. Snaží se vám práci usnadnit, jak to jen jde. Jedna zákaznice použila na držení psa svůj speciální držák, zkrátka každý dokáže vymyslet své originální nápady. Zde jsou dva příklady této neuvěřitelné originality.
Tento příběh je pro zasmání, ne pro kárání, prosím do případné diskuze pouze slušně. Někdo má rád déšť a jiný zase sluníčko. Při dešti se smyje všechna špína, pročistí se vzduch, zavlaží se příroda, a také se smyjí všechny pachy, které většina psů potřebuje pro své nekonečné čenichání a venčení.
Ve čtvrtek v poledne stál před salonem smrdutý dlouhovlasý dragoun v uniformě, přes rameno žebradlo, a já byla po půl hodině lehčí o 200 korun. Jak jsem mohla tak naletět? No jo, ženská, mohl by i někdo říct.
Letošní záříjové povodně mi připomněly jeden příběh. I malý potok může přinést cokoliv, když je hodně vody. Proti proudu připlavou z řeky pstruzi, kachny a po proudu připlula postel i psí zákazník do salonu.
Co se stane, když chystáte svatbu, natíráte futra od dveří, okolo hopsá váš sněhobílý bišonek, aniž to tušíte, který bude čestným hostem na této svatbě?
Postarší manželský pár vešel pomalu, až nedůvěřivě, do salónu. V důchodovém věku se rozhodli pro psa, aby jim bylo veselo. Chtěli, aby byl malého vzrůstu a srst měl takovou, která se snadno udržuje. Ale představa byla jiná,než skutečnost.
Do salonu pro psy přichází dáma v pestrobarevné tunice, černé havraní vlasy jí splývají po ramenou. Široká sukně s volány sahá až na zem. Na každé ruce má náramky, které cinkají při každém sebemenším pohybu ruky. Každý prst na ruce zdobí velký prsten, dokonce i na palci jeden má. Některý prsten má kámen, jiné připomínají ornamenty. Občas z vlasů, ale jen na krátkou chvíli, vykoukne náušnice. Vypadají jako dlouhá pírka z nějakého ptáčka, která jsou zavěšená na drobném kroužku.
Jedno slunečné dopoledne přišel se svým foxteriérem Baltazarem do salonu mladý myslivec. Byl vysoký, měl zelený klobouk s pérkem, kamizolu, krátké kalhoty pod kolena, takzvané golfky, a pod nimi vykukovaly velmi chlupaté nohy.
V salonu pro psy se psi koupají, stříhají, trimují, čistí se jim uši, stříhají drápky a vůbec se provádí plno dalších služeb. Každý den se upraví několik druhů plemen. Ostříhanou srst si občas nějaký páníček vezme domů na další využití. Ať se zbytečně nevyhazuje, když může být ještě k něčemu dobrá! Co třeba si ze srsti vyrobit plavky?