Každý z nás se již určitě alespoň párkrát, nebo jen jednou setkal s natíráním barvou. Dá se nabarvit prakticky cokoliv, na co si jen vzpomenete. Většinou nám barva ukápne na místo, kde bychom to ani nečekali. Ten, kdo si pod natíranou věc rozloží noviny, nemá stále vyhráno. Najednou z ničeho nic začne foukat vítr a naše pečlivě rozložené noviny létají sem a tam. Občas se přilepí i na natíranou věc. Prostě to není jednoduché. V létě, kdy už svítí sluníčko a počasí je stálejší, se mnozí z nás stanou kutily a začnou s touto prací. Někdy je více, jindy méně oblíbená. Neoblíbenou ji mají hlavně naši psí mazlíčci. Máme na ně méně času, svou rozdělanou práci musíme dodělat, ale zvířátka tomu nerozumí. Běhají okolo nás, poskakují, hopsají a dělají všemožné psí kusy, jen abychom si jich všimli. Chtějí, abychom si šli s nimi hrát, házet míček, nebo jen tak se projít do parku, kde by si mohli očichat, co je nového. Tento rok se do salonu přišli upravit čtyři pejsci od takovýchto domácích kutilů. Dopředu jsem si už tipovala, co si každý doma vylepšil, jaký kus nábytku získal novou patinu.

První pes byl pudlík barvy aprikot. V jeho kožíšku nový odstín barvy opravdu vynikl. Měl celý ocásek a vše okolo něj modré, azurové. Nebavilo ho čekání na pánečka a rozhodl se, že si sedne a bude vše v klidu pozorovat. Usadil se, ale na nejméně vhodném místě. Pán natíral venkovní lavičku modrou barvou. Pudlík se rozhodl, že se uvelebí přímo na ní. Tam bude na vyvýšeném místě vše dobře vidět. To neměl ale dělat. Zadeček i s ocáskem se přilepil, barva se krásně přichytla na srst a melír byl hotov. Pejsek byl ostříhán na kratší střih. Majitel byl natolik spokojený s tímto novým střihem, že psa takto stříháme vždy.

Dalším psím zákazníkem byli dva bobtailové. Při natírání plotu běhali a dováděli okolo majitele, asi aby ho také zlákali k společné hře. Srst stačila dokonale vykartáčovat a barva byla pryč. Možná byla barva nekvalitní, že šla tentokrát tak lehce dolů.

Posledním, kdo přišel s takovým melírem, byla paní s bišonkem. Její rodina vdávala dceru, a tak se dělaly velké přípravy. Doma se uklízelo a samozřejmě se i natíralo. Tentokrát se natírala v celém domě futra u dveří hnědou barvou. Ten den bylo teplo, vše krásně schnulo, práce šla pěkně od ruky. Vše bylo natřeno, částečně i uklizeno. Paní se rozhodla, že se půjde projít se svým psem, protáhnout si bolavá záda. Vzala vodítko, které při sundávání z háčku vždy cinklo. Bišonek na to byl naučený, pokaždé rychle přiběhl a těšil se na procházku. Nikdy na něj nemusela volat, byl už takto naučený. Když se ale pro tentokrát ozvalo známé cinknutí, pes nikde nebyl.Paní cinkla ještě jednou, více nahlas. Zase nic. Zavolala: „Vendulko, jdeme ven! Poběž!“ Někde z domu se ozval psí štěkot, a tak šla po hlase. Kráčela okolo čerstvě natřených futer a dostala při pohledu na ně zlé tušení. Poté uviděla u jednoho z futer přilepenou její malou Vendulku. Čím více sebou škubala a snažila se odlepit, tím to bylo horší. Byla jak moucha v pavučině, která sebou také zmítá a třepetá křídly. Na první pohled vypadala, jak kdyby se vyválela…no vy víte v čem. Paní se zhrozila, chtěla ji odlepit, ale bohužel to vůbec nešlo. Nezbývalo, než přilepenou srst odstřihnout nůžkami. Podařilo se. Futro zůstalo chlupaté, Vendulka z jedné strany holá.

Když přijely do salonu a já je uviděla stát u dveří, asi jsem se musela tvářitstrašně. Můj nakrčený nos mluvil za vše. Paní nemeškala a okamžitě se dala do vysvětlování, že to není tak, jak to vypadá. To jsem byla ráda, že to byla jen a jen pouhopouhá barva. A tak něco se podařilo vyčesat, sem tam bylo nutno srst odstřihnout. Vendulka byla zase jako z cukru. Já dostala ještě výslužku, svatební cukroví a koláčky. Mňam!