Zvonek u dveří hlásí příchod dalšího zákazníka. Vždy, když se jedná o pejska, který k nám jde poprvé, tak vlastně nevíte, co Vás čeká. Ani on neví, kdo ho bude upravovat. „Bude to kamarád, mám se ho bát?“ myslí si určitě pes. Otevřu dveře a tam stojí malý bílý boloňáček. Jen ouška jsou nepatrně černá. Na první pohled je hodně neudržovaný,zato majitelka, ta o sebe dbá až až. Má slušivý kostýmek fialové barvy, černé lodičky a malou fialovou kabelku. Vstoupila sebejistým krokem. Předala mi rychle psa Beníčka s přáním, že potřebuje celkově upravit. Otočila se na podpatku. „Kdy si mám psa vyzvednout?“ „Za dvě hodiny,“ odpovídám. Když zavírala dveře, její věta zněla: „jo, zapomněla jsem Vám říct, že nesnáší ženský.“ Cože? Dost mi zatrnulo. To snad není ani možný. No co se dá dělat. Tak to je pro mě určitá výzva. Beníček se nejistě podíval do mých očí. Tak jdeme na to, říkám si v duchu.
Sundám mu pomalu obojek a říkám si, že to snad nebude ani tak hrozné. Pomalu ho dávám do vany a stále na něj mluvím. Pouštím vodu a namáčím srst. Beníček je stále v klidu. Nevrčí, nekouše, jen loupe černýma očkama. I on má strach. Asi měl již nějakou špatnou zkušenost z dřívější návštěvy jiného salonu. Nikdo neví, co se mu kdy a kde přihodilo, že se tak bojí. Začíná se třást a být nejistý, že ho nějaká cizí paní koupe. „Co na mě sahá?“ pomyslí si určitě pes. Začíná vrčet, kousat, vyskakovat a ohání se po mé ruce. Následuje přestávka k nabrání síly a správného směru.
V tom uslyším příjezd auta. To se manžel vrací z práce. Nemeškám a volám na něj. Vysvětlím mu celou situaci. Ujišťuje mě, že mi přijde pomoci, jen se převlékne. Za malou chvíli je již tam a mluví na psa. Ten je hodně rád, že je zde konečně nějaký chlap. „Už v tom nebudu sám,“ pomyslí si Beníček. Vysoušení a občasné kartáčování (víc si zatím nedovolím),probíhá dobře. Při stříhání a vrčení strojku začíná být Beníček opět nejistý.Manžel vidí, že musí změnit taktiku. Ukazuje pejskovi, který stojí na stole, ptáčka a kočku za oknem. Ten mrská plstnatým ocáskem, co to jen jde. Našli společnou řeč.
Celou hodinu, co jsem stříhala, manžel vyprávěl různé příběhy a vydával zvuky. Pes byl nadšený a já také. Občas psa pootočil dle potřeby, zvedl jednu, nebo druhou nohu. Vše se zvládlo bez dalšího vrčení nebo kousání a bez použití náhubku nebo přivazování. Za dvě hodiny přišla majitelka. Hodně se divila, jak jsem vše zvládla, že prý se doma nedá ani učesat, ani vykoupat. O pomocníkovi jsem nic neřekla, bylo to mé tajemství. Při dalších návštěvách je Beníček již hodnější, ženských se stále bojí, ale zlepšuje se to. Nevrčí, nekouše, jen po mně pomrkává,jako kdyby říkal: „dej si na mě pozor.“