Aneb rychlý úprk ze salonu s hopsající židlí v zádech.

V pravé poledne vchází do salonu zákaznice se sněhobílým maltézáčkem. Tentokrát se bude jen stříhat bez koupání, neboť si ho majitelka vykoupala včera sama. Po procházce byl prý natolik špinavý, že musel do koupele okamžitě. Pejska si vyzvedne ve 13 hodin, protože je objednaná na kontrolu k zubaři. Jinak by ráda zůstala a dívala se, jak se její pejsek bude stříhat. „Podíváte se příště, půjčím Vám plášť, abyste nebyla samý chlup,“ odpovím. Pejska dám na stůl, pohladím ho a říkám: „Však mi už to nějak tady společně zvládneme, viď.“

Maltézáčka budu stříhat na kratší střih, nebo jak mnozí majitelé také říkají, na jarní střih. Při společných procházkách lesem je totiž pejsek samá větvička, bodlák, suchý list, mech. Protože se nerad češe, bude tento kratší střih vyhovovat oběma. Jak paní, tak pejskovi.

Maltézáčka jsem ostříhala, zametla chlupy, které spadaly vedle koše, a čekáme na majitelku. Zatím ještě nejde, tak povídám netrpělivému pejskovi: „pojď, půjdeme se ještě ven vyčůrat.“ Zapnu obojek s vodítkem a jdeme se projít ven před salon na trávník. Pes stále něco očichává, a ne se vyčůrat. V tom se vyhrbil a udělal dosti velkou hromádku na tak malého pejska. Zadíval se na mě a já povídám: „No to ses teda vyprázdnil, pane jo.“

Společně jdeme do salonu pro sáček, abych to po něm uklidila. Odepnu mu vodítko, které párkrát omotám okolo židle u stolu v čekárně a opět připnu k obojku. Se mnou ven už nepůjde, při uklízení by se mi pletl, počká tady. Dveře nechávám otevřené a jdu ven.

Při uklízení slyším, že po ulici projíždí nějaké auto. Vůbec jsem ho nevnímala, zato pes ano. V zápětí uslyším velký rámus, otočím se, co se to děje. Malý dvoukilový maltézáček vybíhá ze salónu a za sebou na vodítku táhne židli. Ta se převrátí na schodech a skáče za utíkajícím psem, lehká jako peří.

Odhazuji exkrementy v dál a vybíhám za psem. Chytnu židli, která mě ještě před tím stihla praštit do ruky. Když mám židli, tak mám i psa, pomyslím si. Sněhobílý pejsek hopsá na zemi, odmítá jít zpět do salónu.

Nedá se nic dělat. V jedné ruce držím židli a do druhé beru hopsajícího psa. Zavírám ho tentokrát do stříhárny a jdu ven pohledat, kam jsem odhodila v zápalu běhu sáček s hovínkem. Při mém hledání se vrací paní od zubaře a ptá se, jak to šlo. Vše ji povím, jak jsem po ulici honila psa i židli. Ta se tomu směje a říká, že každý pes pozná hlas motoru od auta svého majitele. „To je pravda,“ odpovím, ale jak mohl dvoukilový maltézáček táhnout za sebou ze salonu židli, tak to nepochopím. Není vůbec lehká, přitom je to tak drobný pes. „No jo, to je náš Franta Kocourek,“odpoví majitelka a pohlédla na psa, který skáče a má radost, že se už panička vrátila.