Starší pán v důchodu chodí na stříhání s pejskem, který je už v psím důchodovém věku. Při stříhání si oba sedají, odpočívají a šetří nohy i klouby. Pán sedí na barové židličce vedle stříhacího stolu, pes sedí na stole. Taky kde jinde by seděl, když je na stříhání. Tento pán je domácí kutil a stále něco vymýšlí, o nápady není nikdy nouze. Zlepšováků na ulehčení své práce na hospodářství má nespočet. Tentokrát začal vymýšlet přímo u stolu v salonu, chtěl vymyslet něco, aby jeho pes při stříhání stál.

Ví, že já pejsky nepřivazuji, a ani jinak nepoutám. Na stole mají volnost pohybu, ale na úkor mě. Stříhání potom trvá o trošku déle, dá mi víc práce, když pes nepostojí. Přeci psy nebudu více stresovat. Pro některé je hodně i cesta autem, vlakem, natož je ještě přivazovat. Vím, jaké stresy měl můj první pudlík, když jezdil na stříhání. Vracel se podřený a ještě se mnou nemluvil, neboť u stříhání jsem nemohla být. Pokaždé mě poslali ven s tím, že když tam nebudu, pes bude hodnější. Dnes už vím, že to bylo z jiného důvodu.

První nápad, co pán vymyslel, byl, aby jeho pes měl prostrčenou pod břichem šňůrku. Ta by ho držela nahoře, aby si nemohl sedat. Určitě by ale na ní visel vlastní vahou a byl by celý podřený ve slabinách. Tento návrh byl nakonec oboustranně zamítnut.

Druhý zlepšovák, na který přišel, byl, že na příští stříhání donese z domu velkou plechovku od barvy. Plechovka se vloží pod psí břicho a pes si nebude moci sednout. Tento návrh jsme také zamítli. Pes by se na plechovce kutálel a válel dopředu a pak hned dozadu.

Třetí, co pánovi přišlo na mysl, bylo, že bude svého starého psa podpírat po celou dobu rukama. Opět špatný plán. „Já nejsem přeci žádný mladík, ba ani svalovec, abych tady takto cvičil,“povídá nakonec pán s úsměvem.

Čtvrtý a poslední nápad, s kterým byl hodně spokojený, byl, že se pod psa vloží podélně rozpůlený kbelík z plastu. Kbelík se nebude vůbec kutálet, jak na něm bude pes sedět. „Já Vám do příště vyrobím na zeď polici, tamhle nad vanu, abyste je měla hned po ruce. Můžete je také používat při koupání psů, plastové kbelíky se vodou nezničí a nebudou ani pejsky studit.“ Namítám s úsměvem, že je plno plemen a velikostí psů. Pán odpoví, že pro tyto případy má také řešení: „Police bude mít tři řady. Nahoře budou ty nejmenší kyblíky, uprostřed střední a úplně dole ty největší. Můžete je mít ale rozdělené i podle barev. Žluté můžou být například pro malé pejsky, modré pro střední a červené budou pro ty největší hafany.“ Směji se a říkám poněkud ironicky: „No, ten nápad je opravdu skvělý, každá velikost bude mít svou barvu.“ Pán se také směje a stříhání nám opravdu rychle uteklo. Až moc rychle, nápadů by měl v rukávu ještě spousty.

Za dva měsíce drnčí před salonem auto s přívěsným vozíkem. Pán z legrace naložil starou polici a sesbíral snad po celé vesnici, od všech sousedů vyřazené, nepotřebné kbelíky. Plastové, plechové, prasklé, různě omlácené ba i zednické. Zkrátka vše, co mu kdo dal. Chtěl vidět, jak se budu tvářit, až ho uvidím. Na okamžik jsem zapochybovala, že je to snad doopravdy. Pánův potutelný úsměv mluvil za vše a já byla ráda, že je to jen legrace. Pán byl zkrátka veselá kopa.